Ahoj, mám osmiletou dceru, která na tom byla úplně stejně jako tvoje dítě. Taky jsem si myslela, že to jsou prdíky. Užívala jsem já i ona kdeco, ale nepomáhalo to. Ona měla takové záchvaty pláče, že jsem jednou volala i záchranku, protože jsem si fakt myslela, že má bolesti hlavičky a že mi umře. Byla moje první a s manželem jsme byli bezradní a někdy až nešťastní, co si malým křiklounkem počneme. Spala chvilku, stále by pila a mimo to jen doslova řvala. Doma, na vycházce, u doktorky - já s ní už ani nechtěla chodit ven. I moji nejbližší mi začali říkat, že nemáme normální dítě. Co tenkrát trochu pomáhalo, tak pevnější ovinutí ručiček plenkama, aby s nimi nemohla moc hýbat a pořádně zavinout do zavinovačky. Její nespavost v noci nás v jejím prvním roce dohnala až do ordinace dětského psychologa. Starší paní psycholožka si se zájmem prohlédla naše krásné a prosperující dítě, které si tam ukázkově hrálo a pak začala mluvit k nám. Uklidnila nás, že naše dítě je naprosto v pořádku, je zdravé, nic mu nechybí. Chyba byla ve mně. Byla jsem tak nervozní, unavená, vyčerpaná, přestávalo mě vše bavit. Veškerou onu nervozitu malá nasávala s mlékem ode mne a proto i tolik plakala, nespala. Dítě má velkou dávku vycítit, jak se cítí druzí a jakmile ucítí něco negativního, reagují na to pláčem. Návštěva v té ordinaci mě uklidnila, nabyla jsem sebejistotu, klid a vyrovnanost. Malá začala spát. Ve třech letech byla největší spáč z celé školky. Často jsem se smála, že naspává to, co zameškala od narození. Moc dobře si pamatuji, jak mi bylo a to jsem měla chápajícího manžela, co mi byl oporou, kdybych na to byla sama, nevím, jak by to se mnou dopadlo. Nevím, jak to je s tvojí psychikou. Napsala jsem, co potkalo mne a co mi také pomohlo. Nyní čekám druhé, připravuji se na křiklouna, ale nyní už s klidem a nadhledem. Ještě k první dceři, je velice šikovná, ve škole se jí daří, máme z ní velkou radost.