Reakce na [209767]: Ahoj Jani, jasan, že si Tě pamatuju
Ty jo, porod ve 24+1 uf uf...tuším, že mimča zachraňují od toho 24.tt, že? Tak to jste měli hraniční
Proč tak brzy musela ven? Neměla problémy s očima, nebo s plícema? Ta musela být malinkatá..chjo..to si neumím představit.
U nás to probíhalo tak, že jsem po císaři byla docela dost vyřízená, tak jsem malou poprvé viděla až 2. den, kdy mě tam muž dotlačil na vozíku. Do toho jsem dostala zánět průdušek, tak nejenom, že mě příšerně bolela rána po císaři, ale tím kašlem se to ještě umocňovalo
Bylo to opravdu zlý a snášela jsem to strašně špatně. Ale od chvíle, co jsem malou uviděla, tak mi to všechno přišlo snesitelnější. Nicméně od druhého dne jsem svoje bradavky stimulovala, tak jsem nejdříve sice po kapičkách, ale přece jenom něco odsávala
Tak se to pomalu rozjíždělo. To jsem byla na pooperačním oddělení asi týden a několikrát za den jsem chodila na neonatologii dávat mlíčko a koukat na malou přes sklo. Bohužel kvůli mému urputnému kašli mě k ní blíž nepustili. Ale prý tím, že jsem byla nemocná a brala jsem ATB, tak malá dostávala moje protilátky, takže ve finále ji to i pomohlo
Zvláštní je, že když jsem byla u ní, tak jsem najednou přestala kašlat a bylo mi dobře. Ale jakmile jsem opustila oddělení, tak jsem se rozkašlala a bylo mi bídně
Po týdnu mě na pár dní pustili domů, abych se v klidu doma doléčila, nicméně jsem jim tam denně vozila svoje odsáté mlíčko. Naštěstí bydlíme cca 10 min. autem od špitálu
Někdy jsem tam jela i 2x. To už jsem jí mohla začít přebalovat a krmit stříkačkou přes malíček
Byla tak maličká, že jsem se bála, že jí ublížím.
Jednou jsem tam přijela a řekli mi, ať si ji přiložím k prsu a ona se hned napoprvé přisála
Sice toho moc nevycucla - byla slaboučká, ale věděla co má dělat. Jen mi při tom usínala, tak jsem ji dokrmovala stříkačkou.
Po týdnu dojíždění jsem se opět ubytovala ve špitále přímo na neonatologii a od toho dne jsem s ní pořád
Ten týden mi tam hodně pomohl. Sestřičky mi hodně pomohly. Paní doktorka Klenková byla taky báječná. Její pozitivní přístup nás všechny hodně nakopával.
Tak jsem se tam s tím naším drobečkem naučila zacházet a jsem jim za to moc vděčná
Akorát s tím kojením jsem mohla být důslednější. Nevěděla jsem co a jak, tak když mi sestřičky řekly ať ji začnu krmit z lahvičky, tak jsem se tomu nebránila. Doma jsem pak zjistila, že to není uplně ono a že malou musím přimět aby se plně nasytila z prsu. Tohle jsme řešily v 6-7 týdnu. Naštěstí se to rozjelo, ale i tak pořád odsávám a někdy ji dokrmuji stříkačkou přes malíček.
Reakce na [209792]: Novis: Tebe si bohužel nepamatuji, ale jsem ráda, že ses ozvala a přidala svoji zkušenost. Ono to kojení u nedonošenců bejvá náročnější, ale když člověk vytrvá, tak se výsledky dostaví. My měly také chvíle, kdy jsem jí měla u prsu každé 2 hoďky. Bylo to náročné, ale celkem jsme to zvládly. Taky jsem si našla laktační poradkyni a dobře mi poradila. Já se totiž bála, že 6-7 týdenní mimčo už od lahvičky nedostanu. Ale naštěstí se bradavky chytá a moc ráda
Stačí, když řeknu ham ham a malá už ví a vidím, jak ji svítí očička
Naše malá dělá taky pokroky. Každý den mě něčím překvapí. Dneska třeba celý den vyplazuje jazyk a různě jím hýbe, vytlačuje jím bradavku, nebo stříkačku.... Předevčírem se zas děsně upřeně dívala na svoji zaťatou pěst. A taky už 2. týden reaguje na tatínka, ktrý je z toho úplně naměkko
...no je to naše zlatíčko najvětší
Reakce na [209767]: Ahoj Jani, jasan, že si Tě pamatuju :-) Ty jo, porod ve 24+1 uf uf...tuším, že mimča zachraňují od toho 24.tt, že? Tak to jste měli hraniční :-o Proč tak brzy musela ven? Neměla problémy s očima, nebo s plícema? Ta musela být malinkatá..chjo..to si neumím představit.
U nás to probíhalo tak, že jsem po císaři byla docela dost vyřízená, tak jsem malou poprvé viděla až 2. den, kdy mě tam muž dotlačil na vozíku. Do toho jsem dostala zánět průdušek, tak nejenom, že mě příšerně bolela rána po císaři, ale tím kašlem se to ještě umocňovalo :-( Bylo to opravdu zlý a snášela jsem to strašně špatně. Ale od chvíle, co jsem malou uviděla, tak mi to všechno přišlo snesitelnější. Nicméně od druhého dne jsem svoje bradavky stimulovala, tak jsem nejdříve sice po kapičkách, ale přece jenom něco odsávala :-D Tak se to pomalu rozjíždělo. To jsem byla na pooperačním oddělení asi týden a několikrát za den jsem chodila na neonatologii dávat mlíčko a koukat na malou přes sklo. Bohužel kvůli mému urputnému kašli mě k ní blíž nepustili. Ale prý tím, že jsem byla nemocná a brala jsem ATB, tak malá dostávala moje protilátky, takže ve finále ji to i pomohlo :-) Zvláštní je, že když jsem byla u ní, tak jsem najednou přestala kašlat a bylo mi dobře. Ale jakmile jsem opustila oddělení, tak jsem se rozkašlala a bylo mi bídně :-(
Po týdnu mě na pár dní pustili domů, abych se v klidu doma doléčila, nicméně jsem jim tam denně vozila svoje odsáté mlíčko. Naštěstí bydlíme cca 10 min. autem od špitálu ;-) Někdy jsem tam jela i 2x. To už jsem jí mohla začít přebalovat a krmit stříkačkou přes malíček :-) Byla tak maličká, že jsem se bála, že jí ublížím.
Jednou jsem tam přijela a řekli mi, ať si ji přiložím k prsu a ona se hned napoprvé přisála :-) Sice toho moc nevycucla - byla slaboučká, ale věděla co má dělat. Jen mi při tom usínala, tak jsem ji dokrmovala stříkačkou.
Po týdnu dojíždění jsem se opět ubytovala ve špitále přímo na neonatologii a od toho dne jsem s ní pořád :-) Ten týden mi tam hodně pomohl. Sestřičky mi hodně pomohly. Paní doktorka Klenková byla taky báječná. Její pozitivní přístup nás všechny hodně nakopával.
Tak jsem se tam s tím naším drobečkem naučila zacházet a jsem jim za to moc vděčná :-) Akorát s tím kojením jsem mohla být důslednější. Nevěděla jsem co a jak, tak když mi sestřičky řekly ať ji začnu krmit z lahvičky, tak jsem se tomu nebránila. Doma jsem pak zjistila, že to není uplně ono a že malou musím přimět aby se plně nasytila z prsu. Tohle jsme řešily v 6-7 týdnu. Naštěstí se to rozjelo, ale i tak pořád odsávám a někdy ji dokrmuji stříkačkou přes malíček.
Reakce na [209792]: Novis: Tebe si bohužel nepamatuji, ale jsem ráda, že ses ozvala a přidala svoji zkušenost. Ono to kojení u nedonošenců bejvá náročnější, ale když člověk vytrvá, tak se výsledky dostaví. My měly také chvíle, kdy jsem jí měla u prsu každé 2 hoďky. Bylo to náročné, ale celkem jsme to zvládly. Taky jsem si našla laktační poradkyni a dobře mi poradila. Já se totiž bála, že 6-7 týdenní mimčo už od lahvičky nedostanu. Ale naštěstí se bradavky chytá a moc ráda :-) Stačí, když řeknu ham ham a malá už ví a vidím, jak ji svítí očička ;-)
Naše malá dělá taky pokroky. Každý den mě něčím překvapí. Dneska třeba celý den vyplazuje jazyk a různě jím hýbe, vytlačuje jím bradavku, nebo stříkačku.... Předevčírem se zas děsně upřeně dívala na svoji zaťatou pěst. A taky už 2. týden reaguje na tatínka, ktrý je z toho úplně naměkko ;-) ...no je to naše zlatíčko najvětší :-)